Synonymem tohoto ročníku bylo bahno a rozmáčený louky. Kolo se bořilo po ráfky, postupně jsme se všichni v bahně koupali. Jakmile se kolo zabořilo příliš, a já se obřím skokem pokusila z bažiny přeskočit na kraj cesty, zmizela mi noha po kotníky v hnědé smradlavé břečce. Když pak třetí den přišel i nějaký ten sjezd na asfaltu, lítaly od nás kusy bahna po moravských vesnicích. Už bylo jasný, že nedojedu. I když... možná bych to stihla do pátku. Možná... jestli máme za sebou to největší bahno a pojede to jako dneska... Začala se mi vkrádat naděje.
V tu chvíli pípla SMS. "Predpoved intenzivni srazky, asi vecer. NERISKUJTE! nektere useky jsou extremni a stav se muze velmi RYCHLE horsit! Noc v tezkem terenu dnes nedoporucena." To byl Libča, třetí z organizátorů, který zůstal doma jako přítel na telefonu. O tři hodiny přichází další: "POZOR! zitra zasahnou trat velmi silne bourky a hrozi bleskove povodne. Situaci berte VELMI VAZNE! Silny vitr, sesuvy a padajici stromy, hrozi velka voda."
O chvíli později míjíme u Nových Hradů ceduli s varováním, že do lesů je vstup na vlastní nebezpečí. A další den projíždíme červené pásky při výstupu na Kraví a Kuní horu po turistických značkách. Další extrémní část, kde jeden kilometr zabere déle než půl hodiny. Loudání se stává i morální záležitostí. Má smysl pokračovat a riskovat, že se něco stane a my budeme zaměstnávat záchranáře a hasiče v době, kdy vrcholí povodně? Stejné úvahy zřejmě panují i ve Slaném, v organizátorském týmu. Další SMS od Libči už vyzývá, aby Loudalové vynechali checkpointy u vody. Bez nebo jen s minimální penalizací.
Borci vpředu pokračují, jak se později ukazuje, všichni tři vítězové si střihají nehorší úseky právě v noci. Já končím přesně v hodinu, kdy vyprší limit pro dojetí: úterý, dvě hodiny ráno. Na tachometru 472 kilometrů, k závodu ale patřilo jen 427, zbytek bylo bloudění. V limitu dorazilo do cíle 14 lidí, přede mnou jich odstoupilo 22. Většina však ujela delší trasu. Ta zbylá část to s jednou výjimkou doloudala až do konce.
Tenhle závod byl od začátku totálně absurdní. Jelo v něm 61 cvoků, z nichž někteří spali za těch pět dní celkem sedm hodin. Všichni si v některém ohledu sáhli na dno svých sil, někteří dokonce v mnoha ohledech. Ať to zní jakkoliv klišoidně, většina z nich překonala sama sebe. Jenže já si nemůžu pomoct, hrdina závodu pro mě nejsou kluci, co dojeli první. Já jsem romantická duše a vítězství pro mě neznamená hodně. Pro mě je hrdinou Michal, který dojel mezi posledníma. A to pro tři písmena, která psával organizátorům v každé SMS, kterou jsme se hlásili z trati a která se vzápětí objevovala na netu, aby rodina a kamarádi věděli, že žijeme. Ony tři písmena byla: GMT.
Jestli chcete vědět, co znamenají, kupte si 27. června magazín MF DNES.
